Světová a česká konkurenčnost

Prof. Jaroslav A. Jirásek, CMC Graduate School of Business, Praha-Čelákovice

                V šedesátých letech se vrátily na světový trh dvě mohutné ekonomiky, německá a japonská. A svět už zase nebyl, jako býval. Spojené státy, Spojená Evropa se silným Německem, Británií a Francií, a Japonsko představovaly "svatou trojici" novodobé tržní ekonomiky. Jeden japonský profesor pro ně razil jméno "triáda", a to se také ujalo. Triáda byla nejen nápadnou mohutnou produkční silou, ale její články také světovou tržní ekonomiku bezmála uzavíraly, jejich obchodní a finanční vazby probíhaly ponejvíce mezi nimi.

                Vstup Německa, Japonska, do té doby rozkotaných válkou a také sražených na kolena, na světový trh, spolu s nástupem mnoha dříve nenápadných zemí, nesmírně zesílil vzájemnou konkurenci. Zhruba v té době přitáhl fenomén konkurence zájem mnoha odborníků. Jako se předtím ujal slova tzv. římský klub jako polnice nového nebezpečí - vyčerpání světových materiálních zdrojů, a zároveň světová nápověda jak to udělat, aby lidstvo kultivovaně přežilo, vznikl jiný klub, který přijal jméno Světové ekonomické fórum, a předsevzal si, co je v jeho samotném názvu, otevřít světové názorové střetnutí o ekonomických proměnách světa, o nových, málo prozkoumaných problémech, a mezi nimi vyloupl problém konkurenčnosti. Pojednával, namnoze formou esejů, jak poznávat hybné síly mezinárodní konkurence a jak se chovat na přeplněném trhu, jak se bránit konkurečnímu tlaku a jak obstát na kolbišti trhu.

                 Hlubší a souvislé studium konkurence je zásluhou Světového ekonomického fóra. Je to klub politiků, státníků, význačných národohospodářů, vynikajících podnikatelů a manažerů a také teoretiků tohoto oboru. Scházejí se počátkem každého roku v Davosu (říkává se jim také Davoské forum). Pojednají o nových jevech, uvedou do oběhu nové poznání, nastíní směr podnikatelsko-ekonomické politiky. Ale potom vydají zprávu, na kterou se čeká po celém světě, zprávu o světové konkurenčnosti. Žebříček 50-60 zemí (české země se zúčastňují od roku 1963), které pak hloubají, proč jim přisoudili to nebo ono místo.

                Původně postupovalo Světové ekonomické forum společně s teoretickým zázemím Mezinárodního institutu manažerské průpravy (International Institute of Management Development, IMD), prestižní školou byznysu v Lausanne. Před časem se oddělily, jak obě strany tvrdí, přátelsky, a od té doby máme dvě souběžné zprávy o světě konkurence. Jejich obecné závěry se zase neliší natolik, aby bylo třeba hovořit o každé zvlášť. Ale jak roky plynou, rozdíly mezi nimi se zvětšují.

                Co je konkurenčnost? Neporozumíme tomuto pojmu, pokud jej vyjmeme z prostředí, k němuž patří. Je to pojem obrážející tržní rivalitu. Schopnost utkat se na trhu, obstát v tržním zápasu a zajistit si aspoň na čas prosperitu. Co tedy konkurenčnost není? Nejsou to navyklá pořadí ekonomické potence a výkonu, jako přehledy podle velikosti kapitálu, produktu, aktiv, pracovní síly, nákladů, zisků atd. Mohou být země vcelku dobře vybavené, a přesto v konkurenci neuspějí.

                Ještě počátkem devadesátých let se přisuzovala mimořádná budoucnost Japonsku. Země "Vycházejícího slunce" aspirovala na první místo na světě, před Spojenými státy (které ostatně tehdy ještě musely přední místa přepouštět jiným). Dnes Japonsko nenajdeme ani v první dvacítce zemí. Japonsko se nestalo slabou zemí, má druhý největší objem hrubého domácího produktu, velká hospodářská aktiva, vycvičenou pracovní sílu, svou vědu a inženýrství, má světoznámé průmyslové podniky a největší banky. Co se stalo? Země dospěla ke konci takových ekonomických vztahů, které jí po určitou dobu pomáhaly, jako bylo sebevlastnictví japonských podniků, které nemusely platit dividendy, jako dosud přežívající celoživotní zaměstnání u jedné firmy a odměňování podle let. Japonské banky přes svou velikost jsou ochromené.

                Ostatně kdybychom posuzovali sami sebe, asi bychom měli sklon ocenit průmyslovou základnu jako rozsáhlou a možná bychom se podivovali, že nevydává větší efekt. Ale bývalé velké podniky byly rozdrobeny, privatizovány po částech, jejich synergie byla zpřetrhána, kapitál byl zanedbán a obtížen dluhy, jejich výrobní a prodejní program a činnost nebyly restrukturovány. Staly se z nich často bezmocné, usmýkané zbytky. Kupónová privatizace teprve nyní předkládá svůj nesplatný účet. Jsme svědky jejího posledního dějství.

                Naše konkurenční pozice ve světě je velmi nestejná. Multinacionální podniky v českých zemích si vedou dobře, často znamenitě. Společné podniky, joint ventures, rovněž docela dobře, i  české podniky převážně malé a střední velikosti, které vznikly už v poměrech tržní ekonomiky.. Bývalé státní velkopodniky tonou v dluzích.

                Studium "konkurenčnosti", u nás častěji podávané jako "konkurenční schopnosti", což je poněkud užší termín, je výrazným obohacením ekonomického a podnikatelsko-manažerského poznání v době intenzívní konkurence, která se navíc rozpíná do globálního prostoru. Pomáhá překonávat úzká hlediska toho myšlení, které vzniklo v době poměrně stálé ekonomiky, kdy všichni byli uchváceni hledáním trvalé rovnováhy, a výkony v národním rámci. Už několik let se u nás o problému konkurenčnosti pojednává slovem i písmem. Pro podnikatelskou a manažerskou veřejnost je to příhodná metoda, jak měnit v novém směru názorový sklon, mentalitu. Jak, řekněme, "restrukturovat" i podnikatelské a manažerské myšlení.

                Přirozeně nás zajímá, jaké místo v konkurenčním zápolení jsme si vydobyli. Mezi padesáti až šedesáti zeměmi jsme v posledních dvou letech pokročili, vlastně znovu jsme se vrátili na ty příčky žebříčku, na nichž jsme stáli před zpětným rázem nepodařené privatizace. Je to kolem třicátého místa. K uspokojení daleko.

                Co nás nejvíce sráží s vyšších příček žebříčku? Nejprve to byla infrastruktura (fyzická, jako dálnice, superrychlé vlaky, dočasně telekomunikace, ale také ekonomická, jako banky, podnikatelské školy a poradenství), tj. všeobecná podmínka ekonomické výkonnosti. Dále obtížný přístup ke kapitálu a neschopnost mobilizovat domácí úspory a stupňovat výkonnost domácího kapitálu. Po roce 1994 přibýval negativní výsledek zahraničního obchodu, bezmála rozpuštění vědy a inženýrství, úpadek bankovnictví a obtížné státní hospodaření. Co nás musí varovat je, že trvalým slabým článek byl a zůstává český manažment, přesto, že četné podniky už mohou stát na druhé straně jako vzory a že někteří čeští manažeři už řídí víc než jen české podniky, ale ujímají se řízení svého byznysu ve středoevropském i širším měřítku.

                Skóre konkurenčnosti se získává složitou cestou tak ze stopadesáti elementárních údajů, z nichž kolem dvou třetin jsou "tvrdé" statistické údaje a třetina "měkké" údaje, většinou názory, "veřejné mínění podnikatelů a manažerů" (jsou významné pro postižení "psychiky" jednotlivých ekonomik, jejich optimistické nebo pesimistické ladění). Protože získávání konečného bodování jsou cesty tak složité, není rozumné přisuzovat pořadí nějakou nadměrnou vypovídací sílu. Avšak pokud se studují časové řady, změny v konkurenčnosti jako celku a v jejích faktorech, podávají řadu cenných intelektuálních podnětů.